"Na portrétu Jaroslava Prokopa vypadá Pavel Tesař jako sebevědomý dramatický herec s hypnotizujícím pohledem, ale s trochou nadsázky by se dalo říci, že pravý opak je pravdou. Nejen, že je velký trémista, ale vlastně pořád pochybuje o tom, zda má u divadla zůstat. Dny, kdy se na jevišti cítí jistě a dobře, se střídají s těmi, kdy se mu u vědomí večerního představení svírá žaludek (proto taky hraje rád pro děti - těch se tolik nebojí). Na výsledku to ovšem znát není a jen málokdo tuší, kolik ho stojí sil, aby třeba v Tangu nebo v Konci masopustu působil tak suverénně a uvolněně.
K divadlu Pavla Tesaře přivedla značná šíře a zároveň nevyhraněnost zájmů. Věnoval se výtvarnému umění (původním vzděláním je umělecký rytec), hudbě (vedle klavíru, flétny a kytary či banja je schopen zahrát také na cimbál...) i pohybu (gymnastická průprava se osvědčuje nejen při nejrůznějších pádech). Divadlo pro něj představuje ideální spojení různých oborů a zároveň nikdy nekončící možnost s každou inscenací otevírat nové kapitoly a objevovat vlastní možnosti.
Po maturitě nastoupil Pavel Tesař jako inspicient do libereckého Divadla F. X Šaldy, po vojně se přihlásil (a byl přijat) na katedru alternativního a loutkového divadla pražské AMU, kam ho vedle spojení s výtvarným uměním lákalo i zjištění, že hraní „přes“ loutky ho do značné míry zbavuje trémy.
Pavel Tesař pochází z Jablonce nad Nisou, v Praze nakonec po mnoha podnájmech zakotvil v Bohnicích, v blízkosti psychiatrické léčebny („stejně tam všichni skončíme,“ říká). Nevábnost panelákového bytu mu vyvažuje blízkost přírody, kam chodí léčit své deprese. Rád si při tom představuje vlnobití křídového moře, z něhož tu kdysi vyčníval jen nedaleký vrch Ládví.